Přemýšleli jste někdy o tom, zda má inkluzivní vzdělávání dopad na růst výskytu šikany v českých školách? Podle statistik České školní inspekce trápí šikana téměř polovinu škol. Zeptali jsme se proto předního českého odborníka Michala Koláře, jak vidí současnou situaci ve školách, zda lze v procesu společného vzdělávání vidět možnou hrozbu a jestli existuje nějaká naděje k vymýcení agresivního chování z českých škol.
Proces inkluzivního vzdělávání zasazuje do třídních kolektivů děti se specifickými problémy. Vidíte v inkluzi možnou hrozbu šikany inkludovaných dětí?
Z mého pohledu o zvýšeném riziku šikany inkludovaných dětí zatím nikdo oficiálně nepsal a tomuto tématu se do hloubky nevěnoval.
Na výzvu více lidí jsem toto téma zpracoval, vystoupil na konferenci a napsal článek do odborného časopisu, protože jsem sám pracoval s mnoha žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, kteří byli šikanovaní. Asi nejvíce ohroženou skupinou jsou děti s poruchou autistického spektra. Pionýrský výzkum z roku 2016 prokázal, že 80 % dětí s touto poruchou je na ZŠ a SŠ šikanováno.
Myšlenka inkluze je úžasná. Měla by obohatit jak děti s handicapem, tak i ostatní žáky. Tento cíl se však vždy nepodaří naplnit. Jako jeden z důvodů vidím i nepřipravenost pedagogů řešit šikanu.
Pokud má učitel ve třídě dítě se SVP, například žáka s poruchou autistického spektra, jak by se měl k tomu stavět?
To je komplexní otázka. Odpovím alespoň dílčím způsobem. Určitě je správné, aby žáci hned na začátku dostali srozumitelnou informaci o specifikách dítěte nejlépe prostřednictvím přednášky. Je důležité, aby věděli, jak se mají k odlišnému spolužákovi chovat.
Samo o sobě to však nestačí. Stává se, že když se děti dozvědí, co konkrétnímu dítěti vadí, naopak to s chutí dělají. Moc důležité je, aby přednáška byla dlouhodobě podpořena komunitním způsobem práce se třídou. Jde o to, že odlišnost je sama o sobě rizikem vzniku šikany. Nebezpečí je hned na počátku. Později jsou ohrožující krizové situace. Když se děti nechají samy sobě a pouze je vyučujeme, velmi často použijí k „řešení“ destruktivní mechanismus zvaný scapegoating. V něm jde o kruté upevnění soudružnosti skupiny na účet označeného odlišného spolužáka. Izolují ho a obvykle i šikanují. Tuto kartu černého Petra mají významně větší šanci dostat právě inkludovaní žáci. Při společném vzdělání proto musíme pozitivně regulovat obecně platné procesy skupinové inkluze a exkluze. Proto vidím jako nejnutnější pracovat s třídní skupinou jako s komunitou, kterou něco spojuje – třeba ochrana spolužáka se SVP.
Působíte také jako garant nové platformy Nenech to být, která slouží k anonymnímu nahlášení šikany. Co je cílem tohoto projektu?
Nápad je opravdu dobrý, byť je přejatý původně ze zahraničí, kde slouží pro manažery. Jedná se vlastně o elektronickou schránku důvěry, která je vysoce efektivní a bezpečná. Děti prostřednictvím chytrých telefonů pošlou varovný signál. A tyto důležité informace se přeposílají pověřeným osobám na příslušné škole. V současnosti využívá tuto aplikaci více než tisíc škol.
Jedná se o velký přínos pro pomoc obětem šikany. Nicméně jde pouze o první krůček k řešení celé situace, která je beze sporu mnohem složitější. Nejúčinnější způsob, jak děti ochránit před šikanováním, je celoškolní program proti šikanování. Mimochodem v Česku máme tzv. Hradecký program, jehož výsledky patří k nejlepším na světě. To je dobrá zpráva. Problémem však je, že pedagogové většinou neumí program zavést do života školy.
Nejen z médií jsou známy případy, kdy ředitelé prohlásí, že šikana u nich ve škole neexistuje. Jak je to ve skutečnosti? Jde opravdu o trend?
Šikana existuje od té doby, co existují školy. Vědecky však byla pojmenována až v roce 1985. Často se setkávám s tím, že vedení školy vidí šikanu jako ohrožení. Jako něco, co vypovídá o špatném stavu školy a špatné práci pedagogů. Proto jakoukoliv šikanu popírá. Realitou však je, že počáteční šikany se více či méně vyskytují na všech školách. Proto si myslím, že je potřeba, aby ředitelé konečně připustili tuto skutečnost a poctivě budovali účinný celoškolní program proti šikanování.
A co šikana učitelů? Také se děla dříve, jen se o tom tolik nemluvilo? Nebo je to spíše otázka dnešní generace žáků a pedagogů?
Osobně se domnívám, že došlo ke snížení autority učitele, což
je jedním z důsledků zvýšení agrese žáků vůči učitelům. Šikana učitelů skutečně existuje. A zdaleka to nemusí být chyba pouze pedagoga. Znám případy, kdy se jedná o velice schopné učitele, kteří si vedou dobře v jiných třídách, ovšem jeden konkrétní kolektiv si jej vybere jako oběť. Dokonce se v praxi setkávám i s krajně nepříznivými konstelacemi tříd, kde se většina žáků odmítá učit a apriori odmítá autoritu učitele. Stává se, že v takové třídě zasáhne šikana i několik učitelů. Kromě toho existuje kyberšikana pedagogů.
Jak lze řešit šikanu učitele?
Šikana učitele má spoustu společného s šikanou mezi žáky. I šikana učitele má svůj vnitřní vývoj, svá stádia. Metody nápravy jsou v zásadě stejné jako metody léčby šikany mezi žáky. Účinná diagnostika, první pomoc a celková léčba skupiny musí respektovat stadia a formy šikany. Obecným požadavkem na efektivitu nápravy je zachycení šikany v počátečním stádiu. Sám bych řekl, že zjistit šikanu učitele není vůbec jednoduché. Pedagogové to berou jako své selhání a do poslední chvíle zapírají, i když se bojí vejít do třídy.
Šikaně se věnujete už dlouhou řadu let. Je to bezesporu vyčerpávající. Jak se bráníte syndromu vyhoření?
Medituji a modlím se. Setkávám se s přáteli. Dřív jsem hodně sportoval. Bohužel v současnosti mám zdravotní problémy.
[ratings]